Karateka (1984)
Pamatuju se, že kdysi bylo každé setkání s novou hrou opředeno rouškou tajemství. Často jediné co jste o hře věděli byl její název a obrázek na cartridgi, který stejně často vůbec neseděl k tomu, co se na vás po spuštění vyvrhlo z televizní obrazovky. A jedním z takových případů je pro mě například Karateka. V době kdy jsme všichni žrali motivační karate filmy jako Karate Kid, či Karate Tiger, působil tenhle název více než lákavě. Vrazil jsem ho tedy do nintenda a na obrazovce se objevil jednoduchý blikající nápis KARATEKA. Žádný options, new game, nic. Prostě jen hra. Moc dobře si pamatuju jak mi to vůbec nešlo a když se zadařilo, dostal jsem se maximálně do budovy, kde mě stejně sejmul nějaký pitomý pták, kterého jsem nikdy nečekal a nebo ona ošidná brána, na kterou měl každý ve třídě svou teorii, ale žádná nikdy nefungovala. Což mě přivádí k tomu, jak často jsme si jako děti vymýšleli. Sám jsem jednou chtěl být frajer, tak jsem si vymyslel historku, že jeden můj bratranec má od jednoho kamaráda, který to má od dalšího kamaráda půjčenou hru a že jsem ji hrál a že to byla ta nejlepší hra na světě. Už moc nevím o čem to bylo, něco s destrukcí města, ale jednoduše jsem si to vymyslel. A nebyl jsem samozřejmě sám, tohle bylo zcela běžné. Podobně se ale vymýšlelo i v případech, ve kterých se to mohlo provalit, čili u notoricky známé hry.
Koukám že jsem se rozepsal o úplně jiných věcech, každopádně chtěl jsem se tím dostat k tomu, že o Karatece v době mého dětství kolovala spousta legend, výmyslů a nepravd. Asi nejčastější výmysl který koloval byl ten, že v Karatece je finální boss, který je hrozně těžký, protože může skákat, používá tajné chvaty a taky má zbraně, což bylo vzhledem k vašemu omezenému pohybovému rejstříku, dost na hovno.. Tedy z úst do úst se to lišilo, ale většinou tohle. A jedná možnost jak onoho výmyslníka odhalit bylo hru dohrát a zjistit že to tak není. Bohužel je hra tak těžká, že se to stejně nikomu nepodařilo a tak jsme si mohli všichni vymýšlet vesele dál. Nakonec bysme snad došli i k tomu, že na závěr hry tam čeká transformer jedoucí na drakovi, kterému všemi nástroji pomáhají igráčci jako minioni.
Karateka je přitom docela jednoduchá. Běžíte a běžíte, sledujete pečlivě obrazovku a jakmile vám něco nesedí, okamžitě dáte šipku dolů, abyste se postavili do bojové pózy a mohli výtečníčkovi nakopat varlata. Boj samotný je jednoduchý a pokud to vychytáte, dostanete se do situace, kdy se váš nepřítel bude chtít dostat blíž a vy ho kopem pošlete zpátky. A tak pořád dokola, dokud s nelehne a vy můžete pokračovat k dalšímu soupeři. Karateka se liší od další pecky své doby Kung Fu tím, že se snaží brát technicky, před nepřítelem můžete ustupovat, máte tady nízké, střední a vysoké kopy, stejně tak údery rukou (zkušení ví, že nejlepší jsou kopy střední), ale stejně se to zvrhne v to, že si najdete taktiku a tu používáte. Může se to zdát jako stereotyp, nicméně nevyhnete se tomu, pokud chcete tuhle těžce těžkou hru překonat. Bohužel, taktika funguje tak maximálně v úvodní sekvenci, kdy běžíte venku, směrem k budově. Nemuseli byste sice běžet a jít pomalu v karate póze (protože když vás protivník zastihne v nebojové pozici, sejme vás jedním úderem), ale soupeřů by bylo tím pádem více. A co že je vaším úkolem? Samozřejmě zachránit ženskou, jak jinak, když to není svět, vždycky je to ženská.
Karateka je pro mě hrou, která byla v mém dětství opředena rouškou tajemna a to i kvůli (velice) jednoduché atmosféře. Karateka se totiž tvářila hrozně vážně a byla to neskutečná výzva, kterou se málokomu povedlo překonat. Hádám že z mých dětských kolegů ji nepřekonal nikdo, mne nevyjímaje. Já jsem si to užil až díky emulátoru na pc, kde jsem si pečlivě po každém soupeři ukládal hru, což se samozřejmě kdysi nedalo. Pokud vám prehistorická grafika Karateky nevyhovuje (barbaři!), můžete zkusit některou z vylepšených předělávek, nicméně pro mne tahle hra zůstavá srdcovkou i přesto, že jsem ji jakožto Caelosátko nemohl překonat dál než na začátek.
90%