Jdi na obsah Jdi na menu

Konec

5. 4. 2013

Z přemýšlení mě násilně vytrhl hlasitý výbuch smíchu. Nehodlám se za ním otáčet, nezajímá mě to. Uřvané opičky. Zaostřil jsem pohled na skleničku přede mnou, je prázdná. S nezvyklou těžkostí jsem pozvedl tázavý pohled na dívku za barem.
„Ještě jednou?“ zeptala se usměvavě.
Sotva znatelně jsem kývnul a vrátil pohled na původní místo. Najednou mi počalo být do pláče, ani nevím proč, snad tak nějak ze všeho. Chtěl bych psát zkruvený život, zkruvený život, zkurvený život…Dokud by mi nedošel papír, nebo tuha v propisce. Ale tohle se mi stává často.
„Nebuďte smutný,“ snažila se znít povzbudivě barová dívka, když přede mne postavila skleničku s… vlastně jsem zapomněl co to vůbec piju, stejně je to jedno. Zvedl jsem k barmance pohled, její úsměv trochu ochabnul, zřejmě se polekala slz v mých očích. Moje tvář se namísto úsměvu stáhla do bolestivého úšklebku a oči se vrátily zpět ke skleničce. Barmanka si asi šla po svých, jen další hraná lítost. Do prdele s ní. Copak jí můžu říct, že nejsem smutný? Že jsem jen prázdný? Že jsem zoufalý ve své hlavě? Že se v ní ztrácím, pohlcuje mě vnitřní prázdnota? Že jsem sám i v tisícovém davu? Ztracený? Stejně by to nepochopila, nikdo to nechápe. A takových barových filosofů ji prošlo ušima jistě stovky, jedním tam a druhým ven.

Hladina ve skleničce se zachvěla, vypadla mi do ní z oka kapička a rozbouřila čtyřicetiprocentní oceán. Možná za ty slzy může šedomodrý dým, se kterým větráky svádí marný souboj. Zvedl jsem levou rukou oceán a pozoroval jej proti tlumenému světlu, kam se ta kapka poděla? Je v ní přece tolik pocitů, že se nemůže vejít do tak malé skleničky. Asi jsem se zmýlil, není tam. A nebo byla tak prázdná, že si toho sklenička ani nevšimla, jinak by musela jistojistě explodovat. Blbá skleničko! Celou tě vypiju! A oceán se ztratil v prázdnotě.

Ukázal jsem prázdnou nádrž pohledu barového děvčete, které kývlo a třemi kroky bylo u mne. Vzalo mi z ruky skleničku.
„Nechci vám radit, ale nechcete si dát raději kafe, nebo něco podobného, hm?“
Podíval jsem se na ni a mé oči křičely žádostí o pomoc. POMOC! Neslyší ji.
„Ne, dám si to svoje, díky.“ řekl jsem bezbarvým hlasem.
„Ne že byste byl opilý, ale vidím že vás něco trápí a todle vám moc nepomůže.“
„Vážně?“, řekl jsem ironicky do stolu.
„Tak si dám s váma, co? Pít sám je smutné,“ řekla zúčastněně.
Spíš ubohé – pomyslel jsem si.
„Jak chcete,“ zahuhlal jsem.
Nevidím rád, když někdo pije v práci, vlastně jsem na to jako pes, ale když jsem se poprvé za večer otočil, shledal jsem bar zcela prázdný. Tedy až na barmanku.

Ticho rozčíslo cinknutí skleniček.
„Jsem Alice,“ proneslo děvče s úsměvem.
„Martin.“
Podali jsme si ruce, najednou vypadala trochu zaraženě. Myslel jsem si že se teď můžu vrátit ke svému pití a hledání záchranného lana ze své hlavy, ale má nová kamarádka byla zřejmě jiného názoru, jelikož neustále mluvila. Dívám se na ni, otvírá a zavírá pusu, mění výrazy tváře a já absolutně netuším co chce, vždyť ji ani nevnímám. Copak to nevidí? Proč mě prostě nenechá pít a dívat se do barového pultu. Do prdele.

Přepnul jsem se na venkovní režim, nechal jsem schránku ať to vyřídí za mě a já se můžu jít topit do své hlavy, ponořit se do myšlenek, které mi prázdnota vyhazuje z hlavy. Jsem zoufalý. I teď nejsem sám a přesto si připadám jako Robinson bez ostrova. To stvoření přede mnou mi nemůže rozumět, nepochopí. Není dostatečně silná, aby vypudila prázdnotu. Prázdný už jsem se narodil, ale tohle je k nevydržení, je to extrémní prázdnota. Možná jsem neměl mít naději a dál pokračovat v sebezatracení, teď je to k nevydržení, horší. Každý den pláču, protože žiju. Těším se na smrt.
„Tobě se asi nechce moc mluvit, co?“ řekla na oko smutně ta… a jo, Alice.
„Jsem v pohodě.“
„Když mě hrozně štve, když vidím někoho takhle smutného.“
„Smutného? SMUTNÉHO?! Co máš do prdele neustále s tím smutkem?! Jsi jenom kompars v tomhle špatném filmu!“ zařvalo mé nitro. Ve skutečnosti jsem se díval na zeď za ní.
„Už půjdu. Co jsem dlužný?“
Dala přede mne účtenku: „Ty panáky jsou na mě.“
„Jak chceš,“ řekl jsem, nechal ji štědré spropitné a odešel k věšáku pro kabát.
„Počkej!“ zavolala „Pustím tě.“
Ani jsem si nevšiml že zamkla. No jo, to se dělá, když nechcete aby vám do podniku někdo lezl, i když tam máte lidi. Jednoduše po zavíračce. Proč o tom vůbec přemýšlím… Odemkla tedy dveře a já kolem ní prošel jako stín.
„Doufám že příště přijdeš v lepší náladě,“ řekl její úsměv.
„Hm, ahoj,“ zahudral jsem. Příště. Ono snad existuje nějaké příště? Existuje jen tma, prázdná a vše pohlcující tma. Tma všedních dní. Je tam i když kráčím do světla.
Se sklopenou hlavou jsem odbočil do další ulice. Lákají mě v ní světla heren, slibují ohromné výhry, životní jackpoty. Celé to bliká a svítí, vypadá to jako cirkus, jakoby se každou chvíli měly ty barevné stěny rozhrnout jako opona a já bych sledoval klauny, opičky a krotitele šelem krotícího klauny s opičkou.
A stalo se, z jedněch dveří vyšlo stádo opiček, pitvořily se, pošťuchovaly, bylo to zábavné představení. Minul jsem to povykující stádečko s potutelným úsměvem a pokračoval ve svém lovu na noční stíny.

Najednou se svět změnil, to co bylo nahoře bylo najednou dole. Před očima se mi objevila obloha plná zářících teček. Pozoroval jsem ji a mé srdce se na kratičký okamžik naplnilo touhou, než ji přerušila prudká bolest v boku. Nechápal jsem co se děje a tak jsem se postavil, hvězdy zmizely. Kolem krku se mi ovinulo jakési chapadlo, donutilo mě ohnout se v pase a jakási zvláštní síla se mnou začala cloumat, dokud mě nesrazila k zemi. Zase ty hvězdy! Je něco nádhernějšího, než noční obloha? Ze snění mě opět vyrušila bolest v boku.
„Pojď, ten má dost.“
Já mám dost? Čeho mám dost? Postavil jsem se a prostě šel dál.

Za rohem na mě čekala mrtvá magistrála. Žádné světlo, žádný zvuk, žádný život. Prázdná ulice, do té zapadnu. Jemně jsem do ní vkročil, opatrně, abych nenarušil její pokoj. Jsem-li v ní, není už prázdná? Nesmysl, je ještě prázdnější. Ale je to krásná ulice, žádný cirkus, žádné opičky, jen klid. A prázdnota.

Zastudila mě špička nosu, namířil jsem tázavě obličej k nebi. Sněží? Jak může z jasné oblohy sněžit?! Možná jsou to padající hvězdy, noc jde za mnou. Pozoroval jsem je, tančily ve svém pádu vířivý tanec. Pozoroval jsem je jako dítě výlohu hračkářství, dokud mě nedonutily zavřít oči, které nemohly vydržet ten příval. I tak jsem ale stál s obličejem namířeným k nebi a nechal se laskat tím hebkým, ale přesto chladným pokladem. V ten okamžik jsem se cítil skvěle, hráli jsme s oblohou stejnou píseň.

Sklonil jsem hlavu. Sníh mi přišel podivný, ale můj život je podivností plný. Vydal jsem se dál ulicí, jež se pomalu přikrývala bílou peřinou. Zvláštní, tolik krásy, tak nádherné představení a jen pro jednoho diváka. Možná pro toho co se dívá srdcem. Ani se mi nechtělo jít, přišlo mi že bych poničil to bílé překrásno. Ale jít se musí, boty se jemně bořily do přírodního koberce. Jemného koberce. Dostal jsem chuť zout si boty a okusit tu hebkost na vlastní kůži, bez ochrany. A vlastně proč ne, nechal jsem boty za sebou. Sníh pod mými chodidly netaje, paradoxně mi připadá, jako bych se procházel po pláži, sníh se mi jako písek protlačuje mezi prsty a chladivý příboj mi ochlazuje nohy. Sbohem boty.

Blížil se konec prázdně zasněžené ulice. Jsem asi zmatený, nebo jen špatně vidím? Vypadá to jako by sněžilo jen tady, v téhle ulici. Jak se konec blížil, ujišťoval jsem se v tom, že vidím dobře, opravdu to tak je, což se potvrdilo, když jsem z ulice vyšel do její sestry. Jako bych prošel vodopádem, kde místo vody padá sníh. Sněhopád? Marně přemýšlím kam bych se měl vydat. Vlevo? Vpravo? Rozhlédl jsem se a bylo mi naprosto jasné, kterým směrem se vydat, v levé části ulice byla lampa, jejíž světelný kužel ozařoval osamělou lavičku. Bylo to jako nějaké boží zjevení. Vždyť i ta lampa je osamělá, proč je v celé ulici jen jedna pouliční lampa? Vykročil jsem vstříc tomu božskému místu s pocitem totální zvědavosti, chtíče a naděje. Před kuželem jsem se zastavil, bylo to kouzelné. Natáhnul jsem levou ruku a nechal dlaň vstoupit do světla, cítil jsem z něj teplo, takové to až mateřské teplo, které zahřeje i uvnitř. Udělal jsem krok a ocitl se ve světle celý. Teplo, krása, světlo, elektrizující pocit. S posvátnou úctou jsem se usadil na lavičku a tentokrát jsem nesklopil hlavu, ale díval se nahoru, do světla lampy. Jsem tady. Hurá. Co jsem čekal? Zázrak? Nestalo se nic. Opřel jsem se lokty o kolena a sklonil hlavu k zemi. Co tady kurva dělám? A proč jsem bos? Vždyť mi mrznou nohy. 

Seděl jsem v myšlenkách a sledoval zeboucí nohy na dlažebních kostkách ve tvaru mašle. Kéž bych tady zmrznul, nemusel bych snášet ponižující život. Proč? Proč já? Vždyť přeci…nejsem špatný člověk. Tedy ne moc, každý jsme něčím špatní i papež někdy zaklel. Ale přece na tak moc, abych si zasloužil tohle peklo na zemi, tenhle doživotní trest. Pomoc!
Neuvědomil jsem si to, ale žádost o pomoc jsem pronesl nahlas. V ten samý okamžik jsem pocítil nutkání zvednout hlavu a uviděl jsem to. Uviděl jsem světlo. Levitující světelnou kouli o velikosti fotbalového míče vznášející se asi metr přede mnou ve výši mé hlavy. Hypnotizovalo mě, sledoval jsem, jak se houpavými pohyby přesunulo vedle mě, nad lavičku, kde se rozzářilo silněji. Začalo se zvětšovat, transformovat se do určitého tvaru, ale svítilo tak jasně, že jsem musel zavřít oči, oslepl bych.
„Otevři oči“ zašeptal mi hlas do ucha. Poslechl jsem jej. Vedle mě seděla krásná dívka, v rudých šatech, které odkrývaly mnoho z jejího těla, ale přeci to nepůsobilo nijak vzrušivě, nebo eroticky. Pramínky kaštanových vlasů jí padaly do tváře, ze které na mne upírala čokoládové oči lemované dlouhými řasami.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Jsem tvůj anděl, strážím tě a dohlížím na tebe,“ pronesla sladce jako cukr v medu.
V tu chvíli mé rysy ztvrdly, mé oči zaplály hněvem a prsty se zatnuly do dlaně tvoříc pěsti.
„Bůh tě miluje a…“
Nelidský řev, který se mi vydral z úst přerušil andělovu větu, vyrazil jsem zaslepen vztekem a nenávistí, vyrazil jsem jako šelma, po krku. Uchopil jsem ten úzký krk do rukou a mačkal, vší silou mačkal.
„Utrhnu ti hlavu!“ řval jsem „Ty blbej vtipe!“
Cítil jsem pulsující krční tepnu, zatínal jsem do ní prsty, palce jsem zatínal do krční jamky nad hrudníkem, dával jsem do toho veškerou sílu vyhnanou na maximum hněvem a nenávistí. Anděl se na mě díval vyděšenýma očima, tohle jsi nečekal ty hajzle! Začal se dusit a jeho oči, z jeho očí začala vytékat krev. Dívám se na to a rozesměje mě to, začnu se smát, řehtat se na celé kolo jako šílenec, dokud se andělovo tělo nezacukalo a stalo se povolným. Pustil jsem ho, tělo se sesulo z lavičky na zem jako hadrová panenka. To bychom měli.

Přepadla mě nutkavá potřeba spánku, chtěl bych ležet a spát. Musím domů.

O pár měsíců později…

Kap. Kap. Kap.
Kohoutek netěsní, kape. Příšerně mi to leze na nervy, ale nemám sílu na to jít s tím něco dělat. Koukám se do stropu z příšerně páchnoucí postele. Po zažloutlém stropě na který se dívám si to líně vykračuje tlustý pavouk, je až s podivem, že se takový obr dokáže udržet vzhůru nohama. Kolem lustru provádí své tance snad desítka much, opisují ve vzduchu čtverce a trojúhelníky. Asi čekají až se uvolní místo v několik týdnů otevřené konzervě, která je tak plná much, že se skoro pohybuje. I lžíce která z konzervy trčí je jich plná. Že je to baví. Mě nebaví nic.

Možná už jsem mrtvý? Kdo ví, už hrozně dlouho jsem neviděl nikoho, kdo by mi to potvrdil. I kdyby, stejně je mi to jedno. Zase jsem se pozvracel. Z čeho? Vždyť jsem už nejedl tolik dní. Nebo týdnů, co já vím. Proč ta zkurvená voda kape? Chci si tady v klidu umřít a začne mi lézt na nervy nějaká blbá voda. Musím něco udělat.

Už to mám, napíšu dopis, špinavý papír i propiska leží vedle postele.

„Jsem připraven umřít, stane se to, cítím jak se blíží. Ale i když odešlo tělo, mysl zůstává čistá, proto bych chtěl jen vzkázat, že i když tady nebudu, pořád tady jsem. Byl jsem jen ztracený, zoufalý ve své hlavě a proto jsem musel odejít, nebyl jsem nikdy připraven na tenhle svět. Snad zůstane někdo kdo pro mě uroní slzu, nemůžu dál. Omlouvám se.“

Propiska mi vypadla z ruky a já jsem se svalil. Ne, nebude. Nikdo. Hned na to jsem ztratil vědomí.

Zdál se mi sen. Procházel jsem rozkvetlou loukou plnou barev, z jasně modré oblohy se snášely třpytivé smítka, celá louka i já od nich zářila. V dáli jsem zahlédl jezero, jeho hladina se třpytila jako křišťál. Nadšeně jsem se k němu rozběhl, běžel jsem jako vítr, běžel jsem rychle jako světlo, proběhl jsem kolem jezera, nemohl jsem se zastavit, běžel jsem tak rychle, že se má kůže začala odlupovat, její kousky se vířily v proudu vzduchu za mnou. Odlupovala se, dokud nezbyla žádná. I maso a orgány ze mě odpadávaly, zůstávaly v trávě, která po jejich doteku zčernala. Nemůžu se zastavit, běžím stále rychleji! Na bílých kostech mi vlají cévy a žíly až i ony nevydržely nápor vzduchu, přetrhly se a odlétly. Kosti mě začaly pálit, rozžhavily se do barvy taveného železa. Pak jsem se zastavil, zničehonic jsem zůstal okamžitě stát. Byl to takový nápor, že mé oči, jediné co mi kromě kostí zůstalo, vylétly rychlostí kulky dopředu. Přesto jsem viděl. Přišla ke mně malá holčička, tak pětiletá, usmála se a chytila mě za kostnatý pařát. Chtěl jsem něco říct, ale z úst se mi nevydral žádný zvuk. Holčička mě za ruku vedla po louce, šli jsme do kopce, dokud se před námi neotevřel výhled na špičky hor, převis na kterém jsme stáli byl nad nimi, musel mít několik desítek kilometrů. Tázavě jsem pohlédl na holčičku. Ta pustila mou ruku rozběhla se a skočila. Zděsil jsem se a skočil za ní.

V letu jsem ji dohnal, naše ruce se spojily.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se jí.
„Jsem tvá nikdy nenarozená dcera, svou smrtí jsi mě zabil.“
„Takže jsem zemřel?“
„Ano.“
„Je mi líto, že jsi kvůli mně zemřela i ty.“
„To nevadí, i tak tě mám ráda“ řekla líbezně.
Rozplakal jsem se.
Hned na to přišel dopad a oba jsme se rozprskli na miliardy kuliček, které se rozkutálely do všech světových stran, bez možnosti spojení. Už jsem se neprobudil. 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA