Jdi na obsah Jdi na menu

Jak to vidím

 Nikdy si neříkám proč se kolemjdoucí lidé tak podivně dívají, naučil jsem se je nevnímat. Beru je jen jako součást celku, tah štětce na abstraktním obrazu, který vidím okolo sebe. Jdu po ulici, která je úplně obyčejná, tak fádní, až oči přecházejí a já netuším na co bych se měl dívat dříve. Na podivně zkroucené lampy, které se vlní a nahýbají ke mně své přes den mrtvé obličeje? Nebo snad na domy, na jejichž stěnách si putují okna kam je jenom napadne? Chodník se pode mnou vlní a kroutí, škube sebou v záchvěvech extáze z toho, že po něm jdu. Vypadá jako řeka, jako proud barev, ale pevný, jako by byl pod tenkým sklem, které mi zabraňuje, abych se v barvách utopil. Koruny stromů hrají všemi barvami i když jim dávno opadalo všechno listí. Možná bych mohl tančit, tančit mezi barvami za doprovodu všudypřítomné hudby, která v sobě nese záplavu tónů, které lidstvo ani nezná. Všude hraje hudba, jsou barvy, všechno se točí a kroutí a já jen ohromeně stojím a snažím se oslovit všude se objevující obličeje. Vystupují ze stěny, ze země, ze všech možných objektů, které se nacházejí okolo mě. Většinou jsou nehybné, ale nikdy nejsou stejné. A jsem to já, kdo nevědomky maluje a jako paletu používá svou mysl, svou fantazii. Nemůžu ten proud ovlivnit, i kdybych chtěl, nemůžu svět vidět takový jaký je, tak jsem byl stvořen, taký jsem. Je to dar, ale zároveň i prokletí, jelikož jsem to já, kdo dodává barvy, kulisy a kdo hýbe světem. A všechno se to odvíjí podle toho, jak se v tu chvíli cítím. Když mám vztek, barvy se zakalují, už jich není tolik, jsou jen temné odstíny a všude okolo mě se odehrávají násilné výjevy, jeden za druhým, ulicemi proudí potoky krve, které se rozestupují přede mnou, jsem v tu chvíli pánem všeho zla a každý koho potkám utrpí příšerná muka. Domy se rozpouštějí, taví a mění se v beztvaré cosi, co se snaží být tou nejohyzdnější věcí na světě. Stromy hoří vysokými plameny a vydávají skučivý zvuk. Obloha neexistuje. Okolní krajina je jako uhnětená z krvavého masa, které se vlní a je protkáno miliónem žil, které pulsují do rytmu mého srdce. Odevšad se vynořují němé obličeje, které se šklebí a dělají na mne oplzlá gesta. Hudba se proměnila ve změť pištění, skučení, kvílení a škrábání nehtů po tabuli. Nemám tenhle svět rád, ale to k němu patří, je také mou součástí. Každá barva jednou vybledne a je na nás zda ji vymalujeme a oživíme, nebo přetřeme na úplně jinou. Naštěstí se často objeví maličkost, díky níž se všudypřítomná čerň a zkáza začínají pomalu protrhávat, z puklin se derou chapadla a všechno čeho se dotknou, zmizí. Plátno je čisté a má mysl může začít pracovat a malovat zase od začátku.

Obyvatelé mé fantazie nejsou živé bytosti, jsou to věci, objekty a obrazce, které však mají svou duši, žijí, v mém světě žije všechno. A zároveň nežije, jelikož jediným opravdu živým tvorem jsem v něm pouze já, trosečník uvězněný na ostrově své fantazie, který na něm zůstane navždy sám, ačkoli proti tomu osamělému muži na pustém mám jednu podstatnou výhodu. Mé tělo žije s vámi a může pomocí nástrojů, jež mu byly přírodou vyrobeny předávat své zážitky ze světa za oponou normálnosti. I přesto nemůžu tvrdit, že jsem ve svém světě bohem, ba ani jeho králem. Jsem jeho součástí, stejně jako on je součástí mne. Žijeme ve vzájemné symbióze. Nemohu být přece bohem ve světě, kde mívám strach, cítím nebezpečí, jsem zhnusen, či cítím respekt. Respekt cítím například k pro vás úplně obyčejnému domu. Já nevidím dům, vidím obrovský kolos, který se na mě dívá jako na červa, malý titěrný hmyz, který by mohl lehce zašlápnout. Patetický červ jsem já, zatímco on se hrdě tyčí do výšky k nebesům, až nad mraky, kde pokračuje stále výš a výš, jeho vrcholek se nedá očima dohledat. A čím více s k němu přibližuju, tím se zvětšuje a mohutní, jako zvíře snažící se zastrašit dravce. A já mu děkuji, ctím ho a respektuji, v jeho velikosti mu není rovného. Přistoupím k němu a on mě se zasténáním pustí do sebe. Občas se dotknu stěny a krátkým dotykem ji pohladím, abych ho uklidnil, že jsem to já, že to není nikdo cizí. Že nemusí mít strach. Zmáčknu tlačítko, to začne žhnout a z útrob domu se ozve práce miliónů malých ručiček, které kmitají a překotně pracují aby mě mohly dopravit vzhůru.

Říká se, že není nic většího než-li dětská fantazie. Já si naopak myslím pravý opak. Dětská fantazie je jen start, základní část ze které se musí mysl učit a rozvíjet ji dál. Ne každému se to podaří a ne každý může, což je de facto dobře. Svět by byl plný bláznů a dokonale by se zbláznil. Rozvíjená fantazie je velmi silná a čím je člověk starší, tím je silnější, v podstatě se ani nemusí namáhat a vidí krásu, či naopak hnus celého světa naprosto automaticky. Jako dítě jsem se také musel namáhat. Každý večer před spaním bylo mou nejmilejší zábavou vypravit se do fantastických, ale také zcela obyčejných světů, kde se dělo to, co jsem já chtěl. Když jsem tomu pak nechal prostor, v hlavě se začal odvíjet neexistující život, příběh. Jako dítě jsem si taky rád lehával na zídku u domu rodičů, hlavu jsem si dal těsně k domu, tak nejvíce jak to je šlo, až se mi při vstávání přikroutily vlasy k drsnému panelu. Ležel jsem na zádech, ovíval mě vítr, pražilo na mě slunce, bylo mi to jedno, já jsem se zaujetím pozoroval dům, který se z tohoto pohledu zdál desetkrát vyšší. Byl ohromný. Když jsem se pak posadil, nebo vstal, svět kolem mě mi připadal malý. Což je s podivem, jelikož pro dětské oči vypadá všechno daleko větší než správně je. Stává se to i v dospělosti, když vidíte nějaký monument, zdá se vám o mnoho větší a to pak i ve vzpomínkách. Nicméně, pokud okolo něj budete chodit každý den, bude se zmenšovat, až z něho bude naprosto obyčejný... monument. Vždy když vidím dítě, které se chová na poměry ostatních jinak, usměju se. Je mi jasné že tohle dítě vidí svět jinak.

Když se teď dívám z okna, z okna které musí být minimálně desítky kilometrů nad zemí, vidím něco jiného. Řekli byste co vidíte? Je tam silnice, domy, zeleň, v pozadí hory, domy blízko, domy daleko, lidé. Já se však podívám na nebe a vidím obrovský mimozemský vesmírný koráb a letadla z časů druhé světové války, jak na něj podnikají zbytečný útok. Podívám se na zeleň a vidím hustou džungli s prastarým chrámem jež vystupuje nad koruny stromů a ač z kamene, přesto do toho zeleného panorámatu přesně a vlídně zapadá. Podívám se na silnici a vidím futuristickou magistrálu na níž se prohánějí obrovskou rychlostí vozidla. Tak rychle, že jdou vidět jen šmouhy jejich světel. Podívám se na nejbližší kopec a vidím architektonicky nesmyslný hrad, na který právě útočí krvelačný drak, lučištníci po něm střílí záplavy šípů a on je žárem svého hrdla spálí na prach ještě než k němu první střela stačí doletět. Namísto parkoviště vidím louku a namísto města vidím město věžičkové město budoucnosti, věže, antény, čistota a kovy. Vidím kopulovité věžičky, které vyčnívají nad městem, které ovládá zvláštní síla a je jen na mě, jaká ta síla bude.

Žít ve fantazii je nádherné, ale zároveň ubíjející. Jediné co chci abyste pokud uvidíte člověka o kterém si řeknete že je blázen, na chvíli se zastavte. Řekněte si proč je blázen. Je totiž možné, že uvidíte to samé co on. Nemusíte mít strach, vím že je to těžké.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA