Jdi na obsah Jdi na menu

Cesta

20. 6. 2013

 Ozval se sykot. Nějaká stanice. Cesta se vleče, táhne se jako cigaretový dým v baru bez oken. Nechci aby skončila, pojedu navěky tímhle vlakem beznaděje, prázdná schránka s pošlapaným srdcem. Nikdo si nevšimne zbídačené duše, je nenápadná, sedí v rohu a pozoruje tváře. Starý pán vypadá smutně, on vysedne, já ne. Slečna u zadního stolu s někým telefonuje, směje se, občas se začervená, jistě je ráda že mluví s někým, koho možná miluje. Pán přede mnou je zaujatý novinami, přinášejícími naprosto zbytečné informace, zbytečné novinky ze světa. Zbytečné jako já. Představuju si jak celý vagon hoří, lidé pobíhají a já se směju. Všimne si někdo když nevystoupím? Alfa a omega, začátek a konec, proč vystupovat, když mě ani v jednom nic nečeká, zůstanu tady, nikam nepůjdu, proč taky. Tato noc nikdy neskončí. Až vám někdy přijede vlak, nenastupujte, nikam vás nedoveze, zůstanete v něm jako já. Navěky. Uvězněn sám v sobě, jako složitý hlavolam, který umí vyřešit jen jediná osoba.

Někdy si říkám, že Bůh musí být velký vtipálek. Proč jsem? Proč existuje něco tak zbytečného? Pro nic, jen pro smích. Možná jsem za tímhle účelem vznikl, pobavit, jako největší vtip v dějinách lidstva. Alespoň v něčem držím primát. Nebylo by lépe nahradit lidstvo kameny? Vše by bylo rázem jednodušší. Škodolibý Bože, můžeš prosím přijít? Něco tady pro tebe mám… Chtěl bych tě škrtit a smát se u toho jako blázen.

Promiň Bože, ty za to nemůžeš, již dávno jsi zemřel a o mrtvých se přeci vyjadřuje jen v dobrém, ať už za svého života udělali cokoli.To já, vše je ve mně, ledová sprcha, láska hory nepřenáší, pouští je lidem na hlavu a směje se tomu.

Sykot, stanice. Další bod na cestě k věčnosti. Kam asi jedeme? Nikam? Kam bych taky měl jet, když nemám kam. Doufám že mě tady nechají, jen tady chci zůstat, chci sedět, kéž bych mohl spát. Jen spát….  Proč to jen nejde? Jediné co bych chtěl je spát, nevědět o sobě, o světě, netrápit se. Možná by se řešení našlo… Proč vystupovat do mrtvého světa? Teď už z něj nic nezbylo, jen mrtvá skořápka s jedním světlým bodem, svítí mihotavě, ale stále tam je. Není nedosažitelný, ale na to jak je blízko je neskutečně daleko a momentálně je nedostupný.

 

„Vstávej! Co tady sedíš ty hovado? Myslíš si že když tady budeš bulet jako malá holka, že se nad tebou někdo slituje ty posránku?! Sráči! Svět nezná slitování, lidé už vůbec ne. Pomož si sám, pak ti pomůže kde kdo.“

„Ale mně je to jedno! Proč mě nenecháš na pokoji?! Proč mě tady nenecháš sedět? Chci tady sedět dokud neumřu.“

„Vzpamatuj se ty lulánku, jenom gesto, póza, celý tvůj život jsou jen prázdná gesta, nic jiného. Nic se ti nikdy nepodařilo, ale myslíš si snad že tě někdo trestá, ty ubožáku?“

„Jo, myslím si to, trestá mě i tebou, dej mi pokoj, chci se dívat z okna.“

„Z okna? Z okna?! A co tam vidíš, ty sračko?!“

„Nic. Tmu. Pořád je to lepší než to okolo.“

„A myslíš si že v té tmě někdy něco uvidíš?“

„Ne.“

„Tak proč se do ní díváš?!“

„Protože chci.“

„A není to zbytečné?“

„Je.“

„Tak znova ty hlupáku, proč to děláš?“

„Protože je to jednoduché, není tam nic a to mi nemůže uškodit. Nač se dívat do světla, když se můžu dívat do tmy, je lepší, nic v ní není a já nic nechci vědět.“

„Jsi blbec.“

„Drž hubu. Raději mi dones pivo.“

„Vypadám snad že roznáším pivo, idiote? Rozhlídni se, nevšiml sis že je tady stejná tma jako venku?“

„Hm. A co teď?“

„Vystup!“

„Ale já nechci vystoupit, chci si uchovat ten pocit, jakkoli je zničující.“

„Takže jsi rezignoval na život?“

„Asi ano.“

„Tak proč jsi o děvkách vždycky říkal, že jsou spodina společnosti, kanál světa, protože zvolily tu nejjednodušší cestu? Vždyť ty jsi taky jen taková děvka, životní děvka. Nebo si snad myslíš, že sebedestrukce poskytuje nějaké řešení?“

„A ne snad?“

„A co lidi, kterým tvůj stav vadí? Kterým budeš chybět?“

„Kolik lidí ví jak se cítím? Umím se přetvařovat, přizpůsobit se okolí. A vůbec, co je mi po lidech, záleží mi jen na jednom a toho jsem ztratil.“

„Myslíš sebe?“

„Ne.“

„Zamysli se.“

„Proč? Ty snad neslyšíš? Nevíš proč tady tak sedím?“

„Vím. A myslím že jsi ztratil akorát sebe. A když ztratíš sebe, ztratíš i všechno ostatní.“

„Jenže mě na tom nezáleží, chápeš to?!“

„Ale záleží, jsem tady, vím to. Moc ti na sobě záleží, jen nechceš dát nic do pořádku.“

„Ale já chci! Lháři! Jen už na to nemám sílu, jsem unavený! A když se nějaká síla objeví, hned se objeví něco, co ji zadupe do země. A tak pořád dokola!“

„Lžeš sám sobě. Pokud je to pravda, tak radši umři.“

„Díky, rád.“

„Vole! Nechápeš co ti tady celou dobu říkám ty hlupáku?“

„Ne. A i kdyby, je mi to jedno.“

„Chceš mi snad říct, že neexistuje nic, proč bys tady měl zůstat?“

„Existuje, ale já to nikdy nebudu mít, přece kdyby nějaká šance byla, tak bych to měl, alespoň chvíli.“

„A neměl jsi to?“

„Ne.“

„Já myslím že jo, jen jsi blbec, nejsi chlap.“

„Taky ti můžu urazit hlavu.“

„To jo, to budeš fakt chlap.“

„Dobře, tak nejsem, teď už je to stejně jedno. A nebyla to jen moje chyba.“

„Fajn, všechno ne, to uznávám, ale všichni lidé se nebudou chovat tak jak očekáváš. Takže nepovažují za chybu to, co tobě vadí.“

„Já to vím. Ale stejně jsem zklamaný.“

„Tak buď, jen člověk na dně se z něj může odrazit“

„A být opakovaně sražen zpátky..“

„Chceš se snad do konce života litovat? Jak ti bylo ublíženo a jaký jsi chudáček?“

„Ano, chci.“

„Ty jseš fakt těžký případ… Zvedej se a vystup! Ať už tě tu nikdy nevidím!“

„Donuť mě.“

„Nehraj si.“

„Vystoupím, lepší než tě poslouchat.“

„Tak se mi to líbí, vlak beznaděje není pro tebe.“

„Myslím že je, ale chci v něm být sám. Sbohem.“

Divnej, tenhle chlap. Prší a on si ani nenasadí kapuci.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA