Jdi na obsah Jdi na menu

Čekání

9. 4. 2013

Slunce pomalu končí svou pouť po nebi a schovává se za obzor. Jeho paprsky pokryly hladinu jezera zlatavou pokrývkou, až oči přecházejí z té nádhery. Jemný letní vánek, jako by chtěl pokrýt třpytícím se zlatem celý svět, snaží se vyfoukávat ten poklad jemnými vlnkami na písčitý břeh. Občas zlatavou hladinu naruší stříbřitý záblesk ryby, která vyskočila nad hladinu.  Zatímco na zemi vládne klid a mír, jakýsi zvláštní uklidňující pocit, na nebi se rozpoutala ohnivá bitva, nebe je v plamenech. Ohnivá červeň olizuje svými jazyky obzor, jež jako by každou chvíli měl vzplanout vše stravujícím požárem. Vše se začíná zahalovat do večerního hávu a ve vzduchu je cítit noc, noční tvorové za pár okamžiků vystřídají ty denní.

Shrbený stařec sedící na kameni poblíž břehu si povzdechnul. Snad nad tím čarokrásným divadlem, jež se před ním rozprostíralo, snad nad tím, že s dalším západem slunce je zase o den blíže smrti. To si stařec nechá pro sebe. Doposud seděl nehybně jako socha, jako součást kamene jež mu poskytoval posezení, jako součást té neskutečné přírodní scenérie, božského panorámatu. Teď si vytáhnul z náprsní kapsy dýmku a nacpal ji tabákem. Čeká ho jeho každonoční obřad, trvající již pětašedesát let. Kouřil a zasněně pozoroval ztrácející se zlatavé třpytky na hladině jezera. Znal v okolí každý kámen, jistě znal i každou kapku vody z hladiny jezera. Trvá to už dlouho, hrozně dlouho. Ale on nezapomněl, nikdy nezapomene.

Stíny se začaly prodlužovat. Nad jezero se už nezastavitelně snášela noc, zlato z jezera zmizelo a z ohnivé bouře na obzoru zůstává už jen mírná záře, jež za okamžik zcela zanikne. Stařec ze svého kamenného trůnu, jako samozvaný král dohledna, pozoroval tmavnoucí hladinu jezera, jeho oči zasazené do vráskami zbrázděné tváře byly klidné, všechno to znal zpaměti. Čekal. Okolí se už celé ponořilo do tmy a na ještě před chvílí zlatavé hladině jezera teď rozpočal vládu král noci, Měsíc. Ten rituál byl každou noc stejný, stařec byl klidný, pozoroval a čekal. Ale jak noc plynula, stával se stále neklidnějším. Na jeho vetchém shrbeném těle to poznat nešlo, ale oči, v jeho očích se začínala objevovat bolest a smutek. Noc co noc to bylo stejné, naděje, očekávání a mírný neklid v jeho pohledu postupně přebíjely smutek a bolest, až jej ovládly úplně. S nově narozeným dnem odcházel téměř zlomený směrem k domovu. Už pětašedesát let. Dnešní noc ale měla být výjimečná.

Chtělo se mu spát, víčka byla nesnesitelně těžká, ale jeho oči by nikdy nedovolily aby je víčka přemohla. Z blízkého lesa ozvalo zahoukání sovy a jako by to byl nějaký signál, stařec zbystřil. Navzdory svému věku energicky vyskočil, napjal se jako struna a pozoroval hladinu jezera takovou silou, jako by chtěl pohledem celé jezero vypít. Na hladině, pár kroků od něj se začalo něco dít. Voda v tom místě začala jakoby vřít, ale zvláštně, jelikož to bylo v kruhu o průměru asi jednoho metru. Starci létalo hlavou tisíce myšlenek, ale většina z nich byla jednotná: Konečně! To musí být ono! Udělal váhavý krok směrem k jezeru a zastavil se, těsně pod vřící hladinou se objevily tři světelné koule, jež těsně pod ní dovádivě tančily. Zelená, červená a žlutá, koule žhnuly v těchto barvách. Ve zběsilém tanci vydržely sotva pár okamžiků, načež se jejich pohyb uspořádal a začaly pod hladinou rejdit v kruhu, honíc jedna druhou. Stařec se chytl za srdce. Snad se na chvíli zastavilo, snad poskočilo radostí. Podivné koule světla začaly zrychlovat, až rotovaly takovou rychlostí, že utvořily celistvou kružnici opisující vřící kruh na hladině. Jednotlivé barvy se nedaly rozeznat, byl to jen světelný kruh, z jehož vnitřku počal se zvedat celistvý sloup vody. Ne gejzír, ale nehybný sloup. Ten se stále zvyšoval a zvyšoval až dosáhl výšky dospělého člověka. Stařec to vše pozoroval a jeho oči jako by ani najednou nepatřily do té věkem ošlehané tváře, žhnuly mladickým zápalem. Viděl, že sloupec se z jezera začíná plnit spoustou drobných světélkujících bodů, byl jich stále více a více, jako by ve vodním sloupci byly uvězněny všechny světlušky světa. Světélka se začala shlukovat, něco tvořila, transformovala se v zářící postavu. Starcovy tenké rty se při pohledu na divadlo se před ním odehrávající roztáhly do mírného úsměvu plného štěstí a radosti, jakoby dětského, tak jak se umí usmívat jen šťastné dítě.

Dění na hladině se začalo uklidňovat, světlo linoucí se z postavy vně vodního sloupu začínalo slábnout, světelný kruh u jeho kořene se začal zpomalovat a zároveň s tím se sloupec začal snižovat. Jeho vršek při klesání postupně odhalil rusé vlasy, do nichž byly vpleteny perly, poté nejnádhernější tvář, jakou mohl kdo kdy vytvořit, jíž vévodily smaragdově zelené oči a plné rudé rty. Jak se vodní sloup ztrácel v jezeře, odhaloval další a další poklady, až omyl jen nárt božsky nádherných nohou a zcela se vytratil, spolu se svými barevnými světelnými souputníky. Vřící hladina se uklidnila a jezero i jeho okolí se opět zahalilo do ticha a klidu.

Stařec to neviděl poprvé, naposledy ale před pětašedesáti lety. Tak dlouho na ni čekal. Díval se na ni a topil se v hloubce dvou smaragdů, jež na něj s láskou hleděly. Jeho oči žhnuly jako dva požáry, ohromnou silou z nich vyzařoval takový cit, jaký většina lidí nedokáže pochopit. Pohled plný lásky a oddanosti k ní.

„Zestárnul jsi, Samueli.“, řekla mu ta bytost laskavým tónem. 

„Já vím“, hlesl vzlykem stařec a sklonil hlavu. Vzápětí ji ale opět pozvednul: „Čekal jsem na tebe, Meli. Dlouho jsem čekal, celý život.“

„Věděla jsem že počkáš a že mě celou tu dobu nepřestaneš milovat. Oni… Nechtěli mě za tebou pustit. Ale každou noc jsem tě tady pozorovala, dívala se jak čekáš, jak stárneš a nemohla k tobě.“

„Stejně jako já nemohl k tobě.“

„Byla jsem s tebou. Každou noc.“

Jezernímu stvoření se ve smaragdech objevila bolest. „Teď je ale našemu trápení konec, konečně můžeme být spolu. Jen mi musíš věřit.“

„Věřím.“

Jezerní bytost k němu natáhla ruce. „“Musíš jít za mnou, pojď, neboj se.“

Stařec udělal krok, vlnky z jezera mu olizovaly špičky bot. Pak udělal další krok. Zatím co se jejich pohledy nerozpojily, stařec k ní dokráčel po hladině. Pak se jejich ruce spojily a dívali se dál do studnice lidského citu, vzájemně do svých očí. Vzájemně sledovali bolest, naději, lásku, všechno. Pak se objali a v nekonečném polibku se pomalu propadali do jezera. Stařec cítil jak mládne, jak se jeho tělo účinky polibku a silou lásky mění. Hladina jezera se zavřela a zůstala klidná, uchovávajíc jako zpovědník svá tajemství navěky.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA