Jdi na obsah Jdi na menu

Bratři

6. 4. 2013

 „Pořád se smějou.“

„Kdo?“

„Mraky.“

„To je hloupost, mraky se přeci nesmějí.“

„Ale jo, smějou se. Třeba támdleten se kření jako idiot.“

„Já ale vidím jen obyčejný mrak.“

„Ta taky vidíš hovno slepejši.“

„To od tebe bylo velmi netaktní, bratře.“

„Jak netaktní? Nejseš snad vole slepej? A navíc lhář.“

„Cože? To už přestává všechno!“

„Co se čertíš? Jak teda můžeš říkat že vidíš mrak, když jak oba dva dobře víme vidíš kulový.“

„Představoval jsem si jej.“

„Hm, skvělý. Jenže ten mrak tam není. Ani žádné jiné. Je jasno.“

„A kdo je tedy lhářem?“

„Jenom jsem tě zkoušel.“

„Bylo to od tebe velmi kruté.“

„Sám víš že krutej jsem, taková je holt moje nátura.“

„Ano, to jsi. Ale nemusíš mi to neustále dokazovat.“

„Když mně to prostě nedá.“

„Vím, takový už jsi. Nebetyčně krásný, nádherný, ale uvnitř krutý. A proto vidíš jen povrch. Ale já cítím podstatu, krásu duše.“

„Ale stejně seš rád že mě máš bráško, že jo?“

„Jistě, bez tebe by má existence postrádala smysl.“

„Tak vidíš. A jseš na mě pořád nasranej?“

„Už ne.“

Ticho.

„Hele a co tendle?“

„Vždyť je tak mladý, cítím to.“

„Jo, ale nelíbí se mi. Chceš ho?“

„Jistě že ano, jako bych snad měl možnost odmítnutí.“

 

Srdce se zastavilo.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA