Stormbreaker (2006)
Tenhle film smrdí. V podstatě je to něco, jako když jste s překrásnou holkou, ale když dojde na věc, zjistíte, že její svatyňka smrdí jako psí chcanky na koberci. Ačkoli, ono to zase není až tak přesné označení, protože tenhle film smrdí od hlavy až k patě. Co taky čekat od variace na Jamese Bonda, který ale v tomhle filmu vyskočil z kindrvajíčka a vůbec nevypadá jako borec, ale spíš jako jedna z instantních celebrit z Dizny Čenlu. Blonďatý slaďoučký cumlík. Může se zdát, že na něj žárlím, protože můj obličej vypadá jako by na něm půl hodiny túroval buldozer, ale s tím holt nic nenadělám a co víc, vždy jsem objektivnost sama. Ale tak ponořme své nosy do té smrduté břečky a vydejme se na dobrodružnou výpravu se smradem. Čtrnáctiletým.
Když se člověk koukne na plakát k filmu a jeho oblíbeným filmem není Z pekla štěstí 2, musí mu být jasné, že když bude koukat na Stormbreaker, kultura mu o dva body rozhodně nestoupne. Jenže pak jsou chvíle, kdy i zarytý intelektuál, jako je například Zdenda Troška, zatouží po tom, aby se třeba u …doplň jakoukoli monotónní činnost… nenudil a pustil si něco nenáročného. A tak šáhne do rozkroku a vytáhne blond klučinu. Vlastně ne, tohle není film pro duchovní, samozřejmě šáhne do police, vrazí do přehrávače dývko a čeká co se bude dít. A ono se děje! Jo, děje se toho docela dost, jenže proč mám celou dobu pocit, jako by mi všichni co se na tomhle spektáklu jakkoliv podíleli sborně srali do huby a chechtali se na celé kolo, že jim to všechno sežeru. Tady totiž fakt člověk neví na čem je. Je to akční žánr? Nebo snad komedie? Parodie? Psychedelic doom pagan rap techno? A tady přichází to hlavní, co o tomhle filmu vím. Já totiž nevím. Celou dobu jsem fakt nevěděl, jestli tohle a tohle myslí vážně. A nebo jestli tamto zase myslí s nadsázkou, ale vypadá to že to myslí setsakramentsky vážně. Ale tak co, být mi čtrnáct, mít vagínu a mozek o velikosti rozkřápnutého vejce, asi by se mi to líbilo.
Už na začátku nás přece čeká slušně trapná akce, kdy nám Ian McKellen předvede, že stejně dobře jako píchat si hero, nebo tasit světelnou kudlu, umí i roli supertajného agenta. Teda vlastně ne, on to není Kellen, ale Gregor a ne Íjen, ale Ívn. Ale což, kdo si má ty anglány pamatovat. No tak náš milý zlatý si to žene, všechny zlikviduje a vteřinu po tom, co sejme podle něj poslední pronásledovatele se uprdelí do křesla, pustí si muziku tak nahlas, že neslyší vrtulník a pohodička pohoda si to úsměvem hasí přímo ke své vlastní smrti. Jo, spoiler jako od vesnických tunerů, Ivan umře. Ale tak trapně, že by si za to zasloužil Darwinovu cenu. No nic, ono to stejně není nijak důležité a hraje tam stejně jen proto, aby mohlo jeho jméno zdobit filmový plakát a to i když ve filmu hraje dohromady tak čtyři minuty. Každopádně, je mrtvý. Nicméně shodou okolností je to taky strejda našeho hlavního hrdiny, který to ale přejde celkem v pohodě. Vlastně, málem bych zapomněl na část s pohřbem. Taková přehlídka trapností se jen tak nevidí. Chápu snad dobře, že když je někdo supertajný agent ze supertajné organizace, tak význam toho „supertajný“ by mělo být to, že je to prostě všechno tajnější než tajné. Jenomže tady to na pohřbu vypadá jako by umřel nějaký prezident světa, všude je plno takových těch nenápadných chlápků v oblecích co si drží prst u ucha a celé je to tak příšerně trapné, až jsem se styděl před svou televizí, na co se to vlastně vůbec dívám. Malé plus si ale tahle scéna zaslouží a to za cameo mého oblíbeného stand up komika Jimmyho Carra. Ten jeho prasečí rypáček se tam sice objeví jen aby řekl pár slov, ale i tak je fajn ho vidět jinde než na pódiu. Další plus je pak můj oblíbený Bill Nighy, který si střihnul rovnou vedoucího oné supertajné organizace, ovšem mínus je zase to, že je jedním z tisíce důvodů, které dělají onen výše zmiňovaný zmatek v žánru. Chová se totiž jako strojený panák a vypadá jako typický detektiv z nějaké levné parodie z počátku devadesátých let. Ale tak co, stejně se ve filmu moc neobjevuje. Děj se přece musí soustředit na našeho cukrkandlového hrdinu. Tomu je v ústředí agentury naprosto bez okolků sděleno, že jeho dosavadní život nebyl vůbec život, ale promyšlený trénink, kterým ho jeho strýc připravoval na dráhu tajného agenta. Ne, lezení po horách nebyl jeho koníček, stejně tak bojová umění. Já se teda tohle dozvědět, tak jsem na strejdu pěkně nasraný, jenže blonďák jen mávne rukou a pomyslí si: Jebat. Když už je teda se vším obeznámen, začíná strastiplná cesta za Mickym Rourkem, nebo spíš za nějakým chlápkem, který má na ksichtě masku Mickyho Rourka. Protože co předvádí, to je minimálně na Oscara. Dva Oscary. Nebo aspoň deset. Ovšem je tady jistý problém. Agentura totiž vůbec neví, jestli je Rourke zločinec nebo ne. Agenta na něj nasazují jen proto, protože nevěří nikomu, to je jejich práce (jediná vtipná hláška z filmu, pronesená Billem Nighym). Klučina je tedy prvně poslán na speciální armádní výcvik, kde to samozřejmě natře celé britské armádě a tak nějak skoro všechny vojáky zabije, jenže oni to samozřejmě přežijí, přecijen je to film pro mladé diváctvo. Celá scéna s hořící maringotkou mi pak připomněla podobně trapnou scénu z Troškovy hnusádky Z pekla štěstí 2, kde se podobná scénu udála taky. Holt sračky jsou si všechny podobné, tečou, smrdí a mají podobnou barvu. O dalším ději už se mi moc psát nechce, takže to vezmu postupně.
Dialogy které vypadly z ánusu třínohého tapíra.
Ohyzdně hnusná Missy Pyle, která je až děsivě podobná figuríně z šoping parku.
Pan Škleb.
Propiska která střílí šipku, která když někoho zasáhne, tak vás zasažený nanněkolik hodin na slovo poslouchá.
Souboj Missy Pyle s Alicí Silverstoneovou.
Kůň.
Bolest hlavy.
Křečovité sevření svěrače.
Čtrnáctiletý kluk se samopalem.
Co tam sakra dělá ta mladá žába?!
Epický závěr.
Vzpurná afroangličanka.
Už to bude.
Ještě chvíli.
A konečně!
Je konec.
Au.